Graffiti jsou druhem výtvarného projevu, který je obdivovaný i kritizovaný zároveň a ve kterém se pracuje obvykle na veřejně viditelných plochách. Protože se většinou používají barevné spreje, jde o techniku, se kterou mohou tvořit i nenadaní lidé, ale vzniknout mohou i nádherná díla.
Tvůrcům se většinou říká sprejeři, i když sprej je pouze jeden z technických prostředků jejich tvorby.
Dávná historie
Graffiti ale není jen použití sprejů, základem je totiž kresba či malba na volné plochy zejména staveb, ale třeba i skal a podobně. Různé graffiti se objevily již v pravěku, lze za ně považovat třeba kresby na stěnách jeskyní, ve starověku se tak projevovaly nesouhlasy s oficiální politikou nebo jako reklama, jak známe z Itálie a Egypta. Že byly takové nápisy či kresby anonymní, není třeba uvádět.
Moderní historie
Podle legendy vzaly graffiti počátek v USA, resp. v New Yorku, kde si před rokem 1970 začal jeden pošťák psát svou přezdívku na stěny domů. Důležité bylo, že o této jeho činnosti napsal v roce 1971 New York Times, což přineslo vlnu následovníků. Postupně se začaly používat barvy, složitější kompozice, lepší technika, přenesení kresby i na vlaky a jiné hromadné dopravní prostředky, a použití 3D stylizace. Graffiti se stalo masovou záležitostí bez ohledu na původ, vzdělání, kulturu, jen věk autorů byl přibližně stejný, šlo o mladistvé, hippies a podobně. Jejich tvorba se ale většinou nesetkala s pochopením, zejména u majitelů „vyzdobených“ objektů, takže třeba došlo například k zákazu prodeje barev mladistvým, zvýšení represí, trestní postihy, ale graffiti se tím neomezily, snad jen přibrzdily. Technika graffiti se dostala i do uměleckých vrstev, třeba mezi absolventy uměnovědných disciplín, jmenováni jsou Američané Keith Harring, Jean Michel Basquiat Angličan Banksy, a konečně vedla cesta i do galerií.
Různý pohled na graffiti
Z pohledu netvůrců se můžeme na graffiti dívat různě. V prvé řadě to chápeme jako na projev většinou něčím frustrovaných osobností, který se ale sebou nese ničení majetku. Dále to je umělecký projev, který může sebou také nést také stejné ničení majetku, pokud je to na nelegální ploše. Pokud to je ale na k tomu určených plochách, pak jde o tvorbu uměleckou. A k tomuto projevu se staví společnost v naprosté většině kladně.
Graffiti v České republice
Graffiti se samozřejmě nevyhnuly ani našim zemím. Kresby, rytiny a různé nápisy můžeme dodnes nalézt na středověkých stavbách i u nás, třeba na mělnické radnici, na moravském hradu Pernštejnu a dokonce v Přemyslovském paláci v Olomouci.
V historii jsme mohli zaznamenat i účelnost, například za 2. světové války byly tak pomocí graffiti označovány vstupy do podzemních krytů, směry pohybu lidí v době ohrožení a podobně. Ke graffiti lze přiřadit i různé ryté nápisy, někdy jen monogramy či symboly. V roce 1968 byly stěny domů a dalších objektů pomalovávána nápisy GO HOME, Dubček a podobně. Máme tu i historickou Lennonovu zeď, tradiční byly nápis typu „Miluji Tě“, někdo je vůl a podobně. Hlavní nástup však přišel po roce 1989, kdy si spousta lidí myslelo, že v rámci demokratizace si mohou dělat co chtějí, a tak svůj generační odpor vůči společnosti projevovali tím, že ničili fasády domů, vlaky, vagony metra a podobně. Někdy šlo jen o pouhé „podpisy – tagy“, jindy o větší či menší obrazové kompozice.
Graffiti se také propojilo s hip hop stylem, který oslovil opět zejména mládež, opět jako vyznání generačního odporu či jako projev dosud nevyhraněné osobnosti.
Vlastní původ
Graffiti, jak ho chápeme dnes, má svůj původ v USA. Toto západní umění oslovilo také u nás jednotlivce i skupiny výtvarníků a s možností cestovat i možnost získávat ve větším množství obrazové informace a příklady či vzory ze zahraničí a vytvořilo i sjednocující styl graffiti. Dokonce se hovoří i o boji generací starších a mladších autorů, které někdy vyvrcholilo i potyčkou. Protože již nebylo možné, aby všichni autoři tvořili, kde se jim zamane a tak se dostávali stále víc do střetu se zákonem, přišla některá města s nabídkou ploch, kde mohou sprejeři tvořit legálně. Protože spousta těchto prací má život jepičí, vytvářejí se archivy, vydávají se tiskoviny, je tu internet atd. Významným počinem bylo v roce 2006 vydání české knihy In graffiti we trust.
Obchodní zájmy
Bez ohledu, zda je tvorba legální či nelegální, je třeba používat hlavně kvalitní barvy. Výroba a obchod tedy nabízí stále kvalitnější spreje a barvy, zvyšuje se zejména jejich krycí schopnost, trvanlivost vůči povětrnostním vlivům, ale i třeba zdokonalování trysek. Současně s tím se vyvíjí technika k odstranění kreseb a maleb, ale také preventivní nástřiky, který používají města a organizace na plochách, které mají zůstat čisté.
Životnost díla
Jak bylo naznačeno, život graffitů je většinou jepičí. Pokud se vyskytne na nelegální ploše, má snahu majitel dílo zlikvidovat co nejdříve, nejsnazší je ho zatřít. Někdy to je práce sysifovská, protože se objeví ihned graffiti nové, ale nelze s tím přestat. Nelze připustit, aby se z našich měst stala nevzhledná místa plná pubertálních výplodů. Když už autor umístí své dílo v prostoru, který třeba jen zdánlivě nikomu nepatří, jako jsou různé podchody, opěrné zdi, sloupy velkých mostů, staré opuštěné objekty apod., může být životnost i několik let, pokud objekt nezmizí nebo dílko jiný autor nepřemaluje.
Autorství díla
Většina sprejerů si vytvoří svůj podpis, kterým může být určité krátké slovo nebo zkratka, slovo české, anglické, ale také nesmyslné či zkomolenina, případně doplněná nějakým číslem. Tímto podpisem se pak „zdobí“ stěny domů samostatně, nebo se s ním podepíše pod nějaký vlastní výtvor. Protože autor bývá svému podpisu věrný, už kolikrát se stalo, že právě díky tomu skončil hříšník na policii. Své jméno mají samozřejmě i seskupení (klan), třeba z počátečních jmen svých členů.
