Když si shrneme vše o portrétu, o vrcholu malířského a kreslířského umění, je vždy potřeba přistupovat k práci s úctou, citem a s měkkou tužkou. Neměli bychom mít strach, řekněte si, že jde jen o zkoušku. Nebojte se práci ukončit, když se vám nebude zdát, ale na druhou stranu není třeba plnit koš zbytečně zmačkanými papíry.
Kresba je vlastně práce se světlem a stínem. Někdy jsou rozdíly velmi velké a „blízké“, tedy velké kontrasty. Je to třeba ucho, nos a ústa. Samozřejmě snazší je snažit se nedosáhnout úplné černě, ale pokud má model černé vlasy, není to na škodu, ale mějte na paměti, že tmavé věci se zdají být větší ne světlé, takže veliký pozor na propozice. Nejčernější na obraze obvykle bývají panenky, ale to si nechme až ke kapitole o očích, ne topičových, ale kreslených.
Jak bylo v minulém díle řečeno, důležité je osvětlení. Sami jistě cítíte, že osvětlení je jednou z důležitých charakteristik díl. Někteří malíři třeba na tomto základě postavili svou tvorbu, třeba Caravagio. K tomu vede ale dlouhá cesta, přesto si můžeme nasvícením pomoci. Osvětlení zdola budí dojem hrůzy, z hora trochu tajemna, ale takto kontrastní umění necháme raději malířům komiksů, nejlepší je osvětlení mírně šikmo z hora a ze strany, ale ne ze zadu, spíše zpředu. Volte světlo tlumené, ne ostré, alespoň pro začátek.
Čím více bude na kresbě kontrastů, tím bude mít větší plastičnost, ale jde o to, abychom nepodlehli vzorům z komiksů. Kontrasty proto přidávejte postupně, jak pokračujete s kresbou celého obličeje. Na druhou stranu se nebojte ponechat osvětlená místa naprosto bílá, nesnažte se tam vykreslovat nějaké vrásky, vousky, jemné vrásky, které charakteristiku osoby nezmění, ale začerní kresbu.
Na obličeji najdeme některé velmi měkké přechody, zejména na tváři a na lících či na nose. Pokud se toho bojíme, volme takový úhel pohledu, aby třeba okraj líce tvořil linku a tu vytáhněme silněji než jinou část obrysu. I tato silnější čára, myšleno silnější v tmavosti i síle, dá obličeji plastičnost.
Pokud jsme zachytili správně hlavní i jemnější proporce, nemusíme se bát zpracovat důkladněji detaily. O některých jsme se zmínili – uši, nos, ústa a hlavně oči. Když pracujeme přesně a jemně, nemusíme se bát detailů, opět pozor na černou, která zvětšuje. Na druhou stranu si musíme umět říct dost, protože není možné jít do absolutních detailů. Raději zahmuřte oči a pak pokračujte podle toho. Řekněte si, co je na daném modelu charakteristické. Nos? Ústa či oči? Na to se zaměřme, ale nezveličujme.
Při kresbě i malbě všeobecně platí, a to u všech žánrů, že základem experimentů je vlastní dokonalost umění kresby. I Picasso byl naprosto dokonale realistický malíř, takže se nesmažme kreslit jako on nebo někdo jiný, realita je jen jedna a pro každého stejná. Cesta k umění je zdlouhavá, proto se nebojme začínat stále znovu, ale to jsme již psali. To platí pro lásku i kresbu, takže pokud ji milujeme…
