Vždycky se tvrdilo, že kresba je základem malování, ale neobejdou se bez ní sochaři, architekti, zkrátka vlastně žádní výtvarníci či malíři. Technik kresby tužkou je mnoho a také tu záleží na osobnosti umělce, ovšem mnohé se dá naučit. Je ale pravda, že učení malby, v našem případě zatím jenom kresby, je náročné s lektorem či učitelem, ale ještě náročnější bez něho.
Ten, kdo učí, vlastně může vést ruku žáka v každém tahu, aby si osvojit správnou techniku. Naučené chyby se jen těžko opravuji, jak to ostatně bývá v životě, i když jde o práci, hudbu, tanec, lidské vztahy a podobně.
U kresby tužkou, a to hlavně u stínování, je důležitá tzv. lehká ruka. Ostrou čáru na papíru těžko odstraníme, na druhou stranu se dá říct, že v záplavě několika lehce vedených čas si oko jakoby vezme tu správnou. To je podobné, jako když fotíme na delší čas a pohyb ruky je rozmazaný. Všichni tušíme, jak by měla ruka být, a fotka může mít dynamický vzhled, i když je vlastně „nepovedená“.
Jak bylo řečeno, kresba tužkou má několik technik, dokonce jsem si jist, zda všechny v tomto článku uvedu. Co by ale mělo platit pro všechny techniky, je, že se kresba tužkou měla zahájit letmým načrtnutím propozice, tedy kompozice celého obrázku, pokud tedy chceme takový obrázek nakreslit. Můžeme totiž kresbu pojmout jen jako studie nějakého budoucího díla, a tak kresba může být bez celkové kompozice někde na papíře. Pak tu obvykle na papíře bývá takových „studií“ více. Mohu říci, že jsou-li studie povedené, i takový několikanásobný obrázek působí velmi dobře.
Načrtli jsme si kompozici, tedy jednotlivé předměty (zátiší) či např. objekty (krajina) a jejich velikostní vztahy, můžeme tedy přistoupit k přesnějšímu vykreslování. Opět doporučuji nekreslit jednu věc, pokud je jich tam více, úplně do detailu, ale jako bychom chtěli celý obrázek postupně zaostřovat. Někdy se totiž může stát, že právě lehce načrtnutá kresba, kde už víme, o jaké předměty či objekty jde, působí svou nedotažeností velmi lehce, ostatně tak kreslili třeba impresionisté, i když kresba je vlastně protipólem impresionismu. Tomu se může říkat výtvarná zkratka, kdy jen naznačením vyvoláme v divákovi pocit, že tam něco je, i když to není namalované. Zkratku necháme raději na jindy a budeme pokračovat v kresbě. Jen jsem chtěl říct, že nemusí být vše doslova detailně nakresleno, aby dílko vypadalo pěkně.
Nyní velmi důležitá věc, a to je držení tužky a úhel tužky vůči papíru. Dá se říci, že čím je úhel tužky a papíru bližší 90 stupňům (pravý úhel!), tím je kresba náročnější a výsledek u méně zkušených kreslířů je horší, někdy doslova „zoufalý“. Ostré čáry totiž nedají možnost oprav a ani nejsou přirozené. Teoreticky můžeme nakreslit obrázek je ze stínů a každý pozná, o co jde. Ale takový výkon je již hodný mistra, pokud začínáme, zůstaňme stále u obrysů.
Obrysy, jak bylo řečeno, neustále lehce s tužkou nakloněnou jen jakoby hladíme na papíře, vlastně daný obrázek musí pomalu vylézat z papíru. Neustále, pokud možno vcelku, obrysy zpřesňujeme. Nebojte se klidně, pokud je čára vedená skutečně lehce, obrys opravit třeba dvakrát. Je daleko lepší mít lehce načrtnuté třeba čtyři obrysové linky než jedna „vydřená“ a vrytá špičkou do papíru. Tady jistě vidíte, že i tvrdost tužky je důležitá, volme proto měkkou, ta se dá vždy ztmavit, ale linku tvrdou tužkou již nikdy neodstraníme a dokonce ani neopravíme.
Pro kresbu platí některá pravidla, první je – nespěchat, druhé již jsme řekli – lehká ruka, třetí – postup od obrysů, stínů a nakonec barva a materiál. Tužka, jako i jiné prostředky, může malovat černě, ale na rozdíl od ostatních dokáže právě jen silou přitlačení na papír vyjádřit stíny. Ty můžeme vyjádřit třeba i tuží, ale to je jiná kapitola. Přesto, což zdůrazňuji několikrát, nedělejte z kresby „parte“, nezvýrazňujte zbytečně okraje předmětů, i když ve skutečnosti ostré jsou. Kresba není fotografie, ale kresba je odraz vaší duše, a duše umělce bývá citlivá. Nechte proto z kresby vyzařovat cit, to je někdy důležitější než přesně vykreslený detail.
