Pro Evropu a její současnou kulturu je nejvýznamnějším zdrojem asi tato řada: Krétské či minojské umění – Řecko – Řím. Dnes se podíváme na základy řeckého či starořecké umění, nebo také jinými slovy umění antického Řecka.
Trocha teorie
Ze spisů se nám dochovala jména významných a ve své době slavných malířů. Víme, že jejichž monumentální malby zdobily stavby v řeckých městech a svatyních. Můžeme proto jmenovat v Athénách působícího malíře jménem Polygnotos z Thasu, který se svými spolupracovníky malované sloupořadí a v Delfách budovu zvanou lesché, která sloužila k besedování. Žádné malby se však z doby antického Řecka nedochovaly, tak si můžeme udělat představu o řeckém malířství pouze z výzdoby váz nebo římských kopií či z popisů antických autorů. Toto umění je velmi realistické, jako ostatně můžeme vidět i u sochařství.
Řecká keramika
My se však zaměříme na to co je jedním ze symbolů řeckého umění, a to je keramika. Jde sice v jádru o užitné umění, ale bylo na takové výši, že ho můžeme směle srovnávat s ostatními uměními.
Jako u Egypta, nebudeme se zabývat jednotlivými kapitolami vývoje, ale použijeme klasický styl, který se i tak vyvíjel. V jednoduchosti tu jde o jednoduché schéma, a to od geometrické a dekorativní výzdoby k figurálním scénám v plošném provedení a konečně takřka realistické kresby a malby. Základními motivy jsou příběhy z mytologie, válečné události, lovecké výjevy, ale také motivy z každodenního života prostých lidí, bohů i panovníků, ale též erotické a pijácké motivy.
Černofigurový styl
Nejstarším stylem kreseb, ale protože jde i o plošné tvary, hovoří se i o malbě, je černofigurová keramika. Ta vznikla tak, že na vysušenou keramiku se hlavní motiv namaloval kašičkou z hlíny, která po dalším výpalu zčernala. Tento styl je asi nejslavnější, protože se používal ve vrcholné době slávy Řecka, mezi 7. a 5. století před našim letopočtem. Vznikl v Korintu a pak se rozvinul v Athénách, ale užíval se ještě několik století později.
Řecká keramika, také jako egyptská kresba, nepoužívá perspektivu, motivy jsou stylizované, nevadí jim i nějaké disproporce, ale kresba působí mile, i když jde někdy o drastická témata. technika se provádí tak, že se nejdříve nakreslí obrysy postav a všech dalších motivů, a pak se vyplňují barvou, ale nemusí být jen černá, lze použít hnědou či červenou. Na jedné váze tak nebyla jen jedna barva, ale celek tvořil jednolitý charakter.
Motivy lze doplňovat stylizovaným písmem, různými dělícími dekoračnímu pásy, na větších plochách, které by zůstaly prázdné, se použije volutový či nějaký rostlinný motiv.
Ještě jednu pozdnímu ke kresbě postav, ty se většinou malovaly z profilu, ale ramena, snad vlivem Egypta či pro zvýraznění síly u mužů, byla někdy otáčena k divákovi. Na originále některé detaily se proškrabávaly, my ale použijeme světlou krycí barvu.
Červenofigurový styl
Červenofigurový styl je mladší, objevil se až na konci 6. století př.n.l. a šlo o to, že se černou vrstvou pokryla celá nádoba, ale plochy postav a předmětů byly ponechány v barvě podkladu, zpravidla podle výpalu pak červeném. To umožňovalo motivy dokonaleji prokreslovat. Červenofigurový styl vznikl zřejmě v Athénách, vyznačuje se jemností detailu i náročnějším rozvržením motivu.
Malba na bílém pozadí
Třetím a nejméně známým stylem je malba na bílém pozadí, kdy se nádoby zdobily až po vypálení střepu. Tato technika se již blíží malířskému umění, zejména větší barevnost a dokonce i zlacení. Technika je stejně stará jako červenofigurová, ale používala se hlavně na lekytech, což jsou úzké bílé lahvičky na olej, které se dávaly na hroby.
Závěr
Starořecké umění se vcelku snadno napodobuje, protože je stylizované, plošné a mnohdy připomíná naivní umění.
