Vrcholným uměním malíře i kreslíře je portrét. Na něm se nejvíc pozná, na jaké úrovni umělec je. Můžeme říci, že kdybychom využili jen všech rad, které jsme ke kreslení již měli, musíme zvládnout portrét bez problémů. Opakování je matka moudrosti, ale portrét je natolik náročná práce, že se jí budeme věnovat speciálně.
Pokud jsme již zvládli základy kresby, umíme vystihnout hlavní rysy a dotáhnout detaily do konce, zvládneme kompozici i několik způsobů stínování, pak je čas pustit se do portrétu.
Pokud vám někdo radí, že se naučte malovat portréty podle fotografií, nevěřte tomu. Kresba podle dvojrozměrného vzoru a třírozměrného modelu je velice odlišná. Školení a talentovaní umělci tohle vědí, a tak si s rozdílnou problematikou poradí. My si na toto umění musíme počkat, jak ale dlouho, záleží především na vás.
Poprosme někoho blízkého, ať nám sedí modelem. Nenuťte ho nečinně hledět do jednoho místa, ale je přeci jen nutné, aby zůstal ve stejné pozici, hlavně ve stejném osvětlení. Určeme mu jeden bod, na který se podívá, když to budeme potřebovat. Kreslení portrétu je i kresba věcí kolem, určitě části oblečení.
Největší chybou, která se již nedá během kresby opravit, jsou proporce. Jde o obrys hlavy, obrys vlasové části hlavy, umístění očí, nosu a všech částí obličeje. Je pravdou, že si můžeme i některé věci proměřit přímo na modelu, ale počítejme s tím, že převádíme formu 3D dom 2D, tedy trojrozměrný objekt do dvojrozměrného. Tuto část, ze které již bude osoba k poznání, můžeme zkoušet několikrát. Dokonce lze využít průhlednosti papíru, a když se nám povedly vlasy, tak je prostě jen obkresleme a pokračujme do dalších částí obličeje.
Portrét může být různý, můžeme kreslit jen obličejovou část hlavy, ale snazší je hlava celá protože důležité proporce se nám tak budou snáze odvozovat.
Pro portrét jsou důležité některé obecné údaje, například že oči jsou na výšku zhruba v polovině celé hlavy. Ostatní rozměry jsou již odvislé od toho, z jaké strany obličej kreslíme.
Základními pohledy jsou ánfas (ze předu) a profil (ze strany), pak jsou tzv. poloprofil apod. Každý z nich skrývá určité problémy. Těmi největšími jsou obvykle oči a rty. Těm se ale budeme věnovat samostatně. Nyní jen tolik, že zde existuje věc, které se říká perspektiva.
takže od počátku. Model sedí proti nám, ale začněme raději z poloprofilu, tedy s natočením. Budeme mít výhodu, že se nos dostane do obrysů a ne jen do stínování. Zpočátku nemalujme jen hlavu, ale i okolí, pak se nám budou obrysy a proporce lépe chytat. Můžete si dokonce pozadí namalovat dříve a osobu si pak jen posadit.
Začneme vnějším obrysem. Chybou začátečníků je, že namalují oči a pak postupují dál, až jim na výkrese chybí třeba kus brady. Malujeme lehce, klidně i pomocné čáry. Pak začneme s vnitřním rozdělením, hlavně vlasovou částí, ze které nám vylezou uši a čelo. Pokud se nám podaří vystihnout proporce, začínáme již osobu poznávat.
Největším oříškem je obličej. Ten má základní proporce s dominantami obočí, očí, nosu a úst. Protože již máme skicu obvodu, musíme se tam s výše uvedenými částmi vejít. Většinou u začátečníků bývá, že některou část trochu vynesou či zvětší. Pak se musí zvětšit i ostatní, a najednou je toho moc. Takže vše vyváženě, opět jen lehce. Teď vidíme, že linka nosu je krásným vodítkem pro ostatní proporce.
Dáme vám takovou malou radu, proporce vystihujme s tím, že zavřeme jedno oko. Můžeme si pomoci i měřítkem tužkou. Je pro začátek dobré, když má obličej i některé znaky navíc, pihu, peersing nebo brýle. Zvláště za brýlemi se mnohé rysy skryjí. Dobré jsou i vrásky, ale pozor, aby nepřevládly nad celým obličejem, pak by osoba vypadala velmi špatně, tvrdě. I vrásky jsou krásné, tak je kresleme s láskou a ne s urputným zanícením. Vystihněte raději je ty nejcharakterističtější, podružné vynecháme a věnujme se jim třeba až na konci, kdy budeme dostínovávat.
Náš portrét nyní vypadá jak spleť čar, ale protože to jsou čáry velmi slabé, začněme vybírat ty správné a ostatní můžeme lehce umazávat. Pro kresbu je zavádějící obrys, protože ve formě, kterou ho obvykle kresba prezentuje, tedy jako čáru, ho příroda nezná. Nás obličej není přece nic jiného než příroda, i když třeba trošku opravená, nechme obrysy jen lehce načrtlé.
Začneme nyní s tím nejtěžším, pokud jsme zvládli obrys, a to je stínování. Začneme lehce u vlasů, přejdeme na uši. Zase jen lehce stínujeme ty nejhlubší stíny. Pak tu jsou oči, noc a rty. U rtů je nebezpečí je přečerňovat nebo z nich dělat tzv. peřiny v okně.
Pokud jde o stínování, dejme raději na tzv. ctění materiálu a techniky. Když stínujeme tužkou, tak do toho nesahejme prstem k rozmazání. Nesnažme se dělat z prvního portrétu fotografii. Nekreslíme podle fotky, tak z toho nechtějme ani fotku mít.
Někteří k určitému rozmazání používají smotek papíru, vyzkoušejte to, ale až v poslední dokončovací fázi kresby.
Když se nám již podařilo vystihnout v obrysech hlavu a obličej, máme načrtlé hlavní stíny, uvažme, jestli raději neskončíme. Jak zjistíme, že máme končit? Když se podíváme na kresbu, můžeme říci, že něco cítíme? Můžeme si říci, že je to radost, smutek, zamyšlení, nuda a podobně. Zkusme obrázek ukázat nezúčastněné osobě, a pokud řekne něco obdobného, máte vyhráno a můžete si podat ruku a pogratulovat si. Pokud nejste spokojen a chcete pokračovat, pokračujte. Nepokračujte na dílku, které se nezdá vám ani ostatním, raději začněte znova. Umění je cesta do ráje nebo do pekla, kteří ho nechtějí překonat. Peklem nemyslíme čerty, ale neustálou práci a opakováním špatných postupů. V tom vám přejeme pevnou vůli a věřte, že se úspěch dostaví.
