Rozhovor s Monikou Slavíkovou o malování, umění a životě

Monika Slavíková o sobě říká: „Jsem učitelka 1. stupně ZŠ, letos učím 5. třídu. Bydlím ve vesnici v pohraničí, blízko lesa. Miluju přírodu, čtení knih, keramiku a celkově ruční tvorbu.“ Právě s ní a o ní je dnešní rozhovor.

Řekněte čtenářům na úvod něco o sobě.

Podstatné jste již zmínil, mnohé se dozvíte z následujících odpovědí, tak bych jen ráda upřesnila, že se nepovažuji za umělce, ale za člověka, který tvoří srdcem.

Hodně jsem kreslila a malovala už v dětství. Dříve děti běžně doma hodně malovaly, tvořily, běhaly po venku. Na 2. stupni ZŠ jsem nabyla dojmu, že mi malování moc nejde, ale ve svém volném čase jsem si kreslila stále. Dodnes si často něco „čmárám“, s tím jsem nepřestala nikdy, i když s péčí o děti času na vlastní zájmy moc nezbývalo. Tedy, já jsem si to asi nějak neuměla lépe zorganizovat. Takže v mém mateřském období jsem zkoušela různé ruční práce, vždy to, co bylo potřeba – háčkovala čepice, pletla teplé ponožky, zkoušela šít, pekla a zdobila dorty a perníčky, tvořila keramiku – miluji něco dělat rukama a moc obdivuji skutečná řemesla. Moje srdce plesá, pokud se mohu dívat na někoho, kdo něco umí vytvořit a dělá s láskou. Velký smysl mi dává, když se řemeslo předává z generace na generaci. Abych se vrátila k tomu malování. Tím, že jsem vystudovala Učitelství pro 1. stupeň, studovala jsem i výtvarnou výchovu a v rámci své profese se účastnila různých výtvarných kurzů, např. malování na hedvábí a byla jsem i na kurzu malby, kdy lektorka na konci kurzu hodnotila naše práce a u mé práce velikosti A3 vybrala část velkou asi 2 x 2 cm, o které se vyjádřila, že ta je dobrá. Tenkrát jsem to hodně obrečela. Na čas mě to úplně zastavilo a pomalu jsem se smiřovala s tím, že to není pro mě, protože se mi nedostává talentu. S rozvojem technologií mi ale do života vstoupily další možnosti vlastního rozvoje. Začala jsem sledovat různé umělce při práci, zúčastnila se několika výtvarných webinářů, což pro mě bylo ideální, protože mě nikdo nehodnotil a nikomu jsem své práce nemusela ukazovat. Zvolila jsem kreslení pravou mozkovou hemisférou a akvarelovou malbu. Dnes jsou díky internetu možnosti, aby se vzdělával i člověk, který bydlí v odlehlých částech naší země nebo je třeba založením introvert.

Věnujete se také tvorbě mandal. Co vás k nim přitahuje a co vás na tomto procesu nejvíce baví?

Veřejně se zatím věnuji výhradně tvorbě mandal. Při sledování sítí na mě „vykoukly“ krásné mandaly paní Zuzany Krulové, zúčastnila jsem se i jejího online kurzu. Nicméně, je pro mě typické, jít si svou vlastní cestou, tak jsem se na ni vydala. Moje mandaly jsou pro mě vlastně takové květiny, které si pověsíte doma na zeď a ony rozzáří váš domov barvami, zútulní ho. Malování mandal, ale i čehokoliv jiného, je pro mě velkým odpočinkem, kdy jsem sama se svými myšlenkami, něco mi vzniká pod rukama a já se prostě nechám unášet. Zapomenu na svět kolem sebe a prostě jen maluji. Ale není tomu tak vždy, mám období, kdy to „nejde“.  Zatím jsou mandaly jediné mé obrazy, které jsem ukázala veřejně. Bylo to předloni v listopadu, pár měsíců před tím jsem oslavila padesátku a měla obrovský strach ukázat své výtvory. Zveřejnila jsem první fotografie svých mandal na fb s nabídkou, že pokud by se někomu líbily, ráda jim mandalu namaluji na přání. Nikdy jsem si nevěřila, tak proto ten strach z odmítnutí, z toho, že se prostě nebudou líbit. Těžké je, že je vlastně neukazujete cizím lidem, ale lidem, které znáte a oni znají vás. Ve skrytu srdce jsem doufala, že si své příznivce najdou. A našly. Tenkrát se mi dostalo velké podpory, za což jsem moc vděčná. Dokonce jsem prodala svoji první mandalu. Velice si vážím toho, že si někdo moji mandalu vezme k sobě domů či kanceláře a obraz s ním „žije“. Miluji celý ten proces malování mandaly, ani jednu část bych nevynechala. Ten pocit před prázdným plátnem, to napětí a očekávání až do ukončování práce, kdy se mandala vyklube na svět. Přitahuje mě celé to energetické působení obrazu.

Osobní vztah mám ke všem svým obrazům. Víte, časem se obraz určitě okouká, ale přeji si, aby nikdo nelitoval, že si obraz pořídil. To je pro mě podstatné. Jak mi napsala jedna milá majitelka mé první prodané mandaly: „To víš, že se časem okouká, že to není jako první týden, ale už si neumíme bez ní náš domov přestavit.“

Máte nějaké tipy pro úplné začátečníky, kteří se bojí začít kreslit nebo malovat?

Určitě bych jim chtěla říct, ať se nebojí a nenechají odradit. Je dobré jít svou cestou a jít za tím, kam nás srdce vede. Důležité je, aby nám tvoření přinášelo radost. Je fajn inspirovat se jinými umělci, seznámit se s různými technikami, teorií barev,… Mnozí umělci jsou otevření a sdílejí svá know-how, která nás mohou hodně posunout. Pak už ale je potřeba najít vlastní cestu, abychom byli opravdoví.

Co ke své tvorbě nejčastěji potřebujete? Máte nějaké oblíbené pomůcky nebo materiály?

Používám kvalitní profi akrylové barvy, akrylové fixy, kvalitní plátna. Kvalitu zmiňuji na prvním místě, pokud chcete svá díla prodávat, protože je to opravdu velký rozdíl, jaké pomůcky a materiály používáte.

Kde hledáte inspiraci?

Inspiraci nejčastěji hledám v přírodě, která má barvy a motivy dokonale vymyšlené : ). Inspirací mi je ale vlastně i všechno, co mě obklopuje. Je to hodně o tom, jak se člověk umí dívat.

Jaký význam má podle vás umění v dnešní uspěchané době? Může lidem pomoci najít rovnováhu?

Jak kdosi řekl, „umění pozvedá ducha a rozzáří duši“. Já to vnímám tak, že člověka přiměje se zastavit, upokojit mysl a podívat se na svět z jiné perspektivy. Ano, a může člověku i pomoci najít rovnováhu, ale musí ji člověk chtít hledat a najde ji zase jen v sobě. Ale tím, že se díváte na obraz,  který vás „chytí za srdce“, tak vás to alespoň na chvíli přesune z vnějšího světa k sobě. Pokud jste tvůrce, tak vám rovnováhu určitě pomůže najít ještě více.

Jaké emoce nebo poselství se snažíte prostřednictvím své tvorby předávat?

Krásu, barvy, klid a harmonii.

Jaký je váš oblíbený výtvarný styl a proč právě ten?

Já miluji akvarel. Moc ráda bych se v něm rozvíjela. Líbí se mi, jak spolu akvarelové barvy komunikují, je v tom lehkost a hravost. Trochu mi to připomíná impresionismus, který mě oslovil. Dále se mi líbí kresba tužkou, obdivuji olejomalbu i malbu akrylem. Vlastně pro mě není až tak důležitý styl, ale konkrétní dílo, které mě buď chytí nebo nechytí.

Existuje nějaký směr nebo technika, kterou byste se chtěla v budoucnu více naučit nebo prozkoumat?

Určitě akvarel, kresbu a malbu akrylovými barvami. Již prozkoumávám, ale protože mám ráda svou práci s dětmi, tak se mi nedostává času tolik, kolik by se mi líbilo.

Jak vnímáte význam barev ve své tvorbě? Pracujete s konkrétními barevnými paletami, které pro vás mají speciální význam?

Barvy jsou zásadní. A je to pro mě také velká věda. Když začnete malovat, začnete se přirozeně zajímat i o teorii a působení barev, jejich míchání aj. Ráda si s barvami hraji a zkouším různé kombinace.

Jaký je váš postoj k prodeji umění? A jak podle vás umělec zapadá do dnešního tržního prostředí?

Umělec to má v dnešní době, podle mě, těžké, ale vlastně, kdy to měl lehké? Pokud jste slavný a uznávaný umělec, netroufám si nijak hodnotit, protože do této oblasti nevidím a nic o ní nevím. Pokud jste neznámý tvůrce a chcete se prosadit, tak máte dnes velkou výhodu sociálních sítí, ale také je pravda, že je tam velká konkurence. Pokud se vaše obrazy líbí, lidé vám to lajkují, ale kdo z nich si obraz skutečně koupí? Je to takový rozpor, když se chcete uměním živit, potřebujete čas na to, abyste se mohl rozvíjet, ale vy chodíte do jiné práce, která vám vezme spoustu času, takže se rozvíjíte v oblasti tvorby mnohem pomaleji. Všimla jsem si, že mnozí umělci právě proto tvoří kurzy nebo natáčejí videa, aby měli výdělek i z těchto činností. Dnes si lidé mohou koupit velmi levně obrazy v běžných obchodech, a také to dělají. Věřím ale, že si stále více lidí uvědomuje, jaká je hodnota ruční práce a jaké je energetické působení takovýchto děl. Je důležité, čím se obklopujeme a čemu věnujeme svoji pozornost.

Myslíte si, že je důležité mít své umělecké vzory? Pokud ano, kdo jsou ti vaši a čím vás ovlivnili?

Myslím si, že vzory jsou fajn. Člověk se od nich může hodně naučit. Nerada bych někoho zmiňovala, protože já jich mám hodně. Od každého, koho v životě potkáte, se můžete něco naučit. Když se bavíme o výtvarném umění, snažím si u svých vzorů všímat, jak používají barvy, jak pracují se světlem.

Jaký je váš největší umělecký sen nebo cíl, který byste si jednou chtěla splnit?

Své sny a cíle mám, je jich více. Samozřejmě bych si přála, abych se mohla rozvíjet a oslovil mě někdo, komu se má tvorba líbí k větší spolupráci. A mým velkým snem je ilustrovat knihu pro děti. Tento sen mám již od dětství. Pamatuji si, když jsem byla dítě, můj bratr začal psát nějaký dobrodružný román a já mu dělala ilustrace. Myslím, že to skončilo u jedné kapitoly a jedné ilustrace, ale nosím si to v sobě doposud.

Máte oblíbené místo nebo prostředí, kde nejraději tvoříte? Jaký vliv na vás má okolí při malování?

Nejraději a výhradně tvořím doma. Mám tu své místečko, a to mi zatím stačí. Okolí má na mě velký vliv, řekla bych, že zásadní. A nejen okolí, ale i rozpoložení.

Jak vnímáte současné trendy ve výtvarném umění? Inspirují vás, nebo jdete raději vlastní cestou?

Současné trendy vlastně moc nesleduji. Ráda se nechávám inspirovat kýmkoli, ale cestu volím vlastní. Ono to totiž jinak ani nejde, musí to jít z vás, pokud se snažím něco napodobit, nedopadá to dobře.

Myslíte si, že talent je vrozený, nebo se dá rozvíjet praxí a odhodláním?

Myslím si, že talent je vrozený, ale určitě to není rozhodující. Pokud vás to nebaví a nenaplňuje, tak ten talent ani nevyužíváte. Je potřeba mít touhu, nutkání, které vás volá a naplňuje a jsem čím dál více přesvědčena o tom, že pokud opravdu něco chcete, to znamená, že to i děláte, rozvíjíte se, tak dokážete cokoliv. Ale je za tím hodně úsilí a trpělivosti.

Jak vnímáte roli umění ve vzdělávání dětí? Má podle vás výtvarná výchova potenciál měnit u dětí způsob myšlení?

Výtvarnou výchovu ve škole miluji, ale jsou tam jistá omezení, a to např. v tom, že si nevybíráte chvíli, kdy se vám tvořit chce, nemáte dostatek času na to, abyste tvořili, jak dlouho chcete. S dětmi také často navštěvujeme místní výstavy umělců v okolí. Rádi jezdíme do galerií, které dnes pořádají skvělé interaktivní výstavy pro děti. Vlastně všechny výchovy ve škole – výtvarnou, hudební i tělesnou považuji za důležité. Klíčová je ale, podle mě, osobnost učitele. Určitě mají potenciál měnit způsob myšlení a způsob nahlížení z jiných úhlů pohledu. Dotýkají se srdce, jak již jsem zmiňovala.

Jak se vyrovnáváte s tvůrčí blokací nebo okamžiky, kdy inspirace není na dosah? Máte své rituály, které vám pomáhají vrátit se ke kreativitě?

Nemám rituály. Jednoduše počkám, chvíli (někdy je to i více dní, třeba i týdny) si odpočinu a ono to zase přijde, zase už bez toho nemůžete být. Prostě vás to zavolá a někdy stačí jen začít. Když to nejde, odložím to.

Jaké reakce dostáváte od lidí, kteří vidí vaše díla? Byl nějaký okamžik nebo komentář, který byl pro vás obzvlášť silný nebo inspirativní?

Mám malou skupinku na fb MO art, ve které jsou lidé, jimž se, jak pevně doufám, má tvorba líbí. Velmi mi pomohla paní Aneta Kujalová, místní tvůrkyně macramé a háčkování, která tvoří srdcem, objednala si u mě mandalu na přání a potom na svých sítích vystavila mé dílo. Jsem vděčná za každý komentář, každý lajk. Lidé mi píší krásné komentáře, je to velmi nabíjející a já jim za to moc děkuji. Silné komentáře mi lidé píší soukromě, objevují se tam i takové vzkazy, že je obraz tak chytil za srdce, až měli slzy v očích.

Jděte za hlasem svého srdce. A jak řekl jeden moudrý muž – Sadhguru: „Je jedno, co děláte, důležité je, jak to děláte.“ Ráda bych také poděkovala magazínu Grafickekresleni.cz za takovouto příležitost a možnost představit své obrazy.

Děkujeme za rozhovor a těšíme se na další spolupráci.
Grafickekresleni.cz – Zdeněk Jindra

---