Kreslit statické, neživé věci je snadné, ale pohyblivé cíle plné chlupů, to je již těžší. Přesto, kdo chce kreslit, jistě si chce namalovat rodinné zvířátko, i když by to mohla být třeba kráva nebo kůň. Dnes se ale pustíme do kreslení kočky nebo pejska.
U kreslení, a vlastně u vší výtvarné činnosti, je jedním z chytáků to, že obkresluje fotka.
Je to snadné a taky se to mnohdy na první pohled pozná – ostrá kresba „bez života“, mnohé detaily, jasné formy, ale také mnohdy špatné proporce a perspektiva, která neodpovídá pohledu člověka. U fotek si je jakoby malíř jistý, před skutečností pak panuje bázlivost. Ale když si přečtete vše, co jsme o kresbě již napsali, takřka vše se dá použít i na zvířátka. Ale to znamená již žádné fotky!
Za prvé si vybereme námět, zpočátku je snazší malovat zvíře spící, třeba pěkně v klubíčku nebo na polštáři.
Je to totiž charakteristická silueta. Protože zvíře díky chlupům nemá zcela jasný obrys, musíme načrtat hlavní obrysy obzvláště jemně a lekce. Nezačínejte jen na jednom bodu nebo na jedné straně, rozvrhněte si koncept neboli kompozici celou, i s případným nejbližším okolím, to vám pomůže lépe zachytit správné poměry a propozice těla zvířete. Takže nejdřív vnější tvary a postupně přecházet na vnitřní a detaily až na plný konec.
Kreslení srsti je velmi ošidné, a je na to několik způsobů. Jednoduše to lze jakousi zubaticí, ale pak to není kresba, ale karikatura, viz Karel Čapek v Dášence. Lze si vyhrát s každým chloupkem, ale pak z toho vznikne černý flek. Představte si, že jste fotoaparát a dokážete nakreslit jen to, co má určitou barvu, resp. stín. Takže světlými plochami se nebudeme na těle zvířete vůbec zabývat a začneme od středních tónů, které ale malujeme světlejší, než bychom si mysleli, že mají být. Opravdu jen lehce. Vidíme, že v srsti nejsou žádné tvrdé přechody, kočka není krabice. Proto na přechodech, třeba stehen a těla krátkými tahy jednak znázorníme chlupy a současně i stín.
Pokud jste alespoň trochu zruční, tělo nebude dělat vážnější problémy, ty přijdou při kreslení hlavy. I tady platí vše o jemnosti, jen pokud má zvíře otevřené oči nebo tlamičku, můžeme některé rysy kreslit ostřeji.
Při kreslení mazlíčka si dávejte pauzičky a věnujte se okolí, polštářku nebo košíku. Ten můžeme kreslit trochu výrazněji, zvířátko pak bude působit určitě jemněji.
Zachytit zvíře v pohybu chce opravdu větší zkušenost, hlavně se dlouho dívat třeba na to, jak se kočka protahuje, jak prohýbá hřbet, jak vystrkuje drápky. Zkrátka chce to přijít i trochu na anatomii pohybu zvířete. Tady se můžete poučit i třeba z fotek, ale nemalujte podle nich, neubráníte se těm chybám, které jsme již psali, a u pohybu to platí dvoj či trojnásob.
Pod bližší seznámení si můžeme zvířátko přeměřit a zjisti tak správné poměry hlavy a jejich částí, třeba uší, trupu, nohou i ocasu, jinak z toho zas bude karikatura.
Pokud malujeme psa, mělo by bát jasné, o jakou rasu jde, jakou má srst a typické zbarvění, resp. znaky. Zpočátku, pokud je zvíře větší, se nezabývejme ochlupením, důležitý je tvar těla. Stačí tak jen vystihnout shodu směru stínování se směrem růstu většiny chlupů v určitém místě. Musíme si uvědomit, že jakýkoliv tah tužkou je ve srovnání s jednotlivým chlupem mnohem silnější. Takže jde spíše o to vystihnout charakter směru chlupů v daném místě, než se s každým chloupkem zabývat.
Právě pro složitost kresby srsti můžeme využít efektu kontrastů. Jed o to, že světlé místo ohraničené tmavou plochou se zdají světlejší, a naopak tmavá plocha na světlém podkladu ještě tmavší. Pro světlé plochy pak místo vynecháváme nebo si můžeme pomoci vhodně seřízlou gumou, kterou místo, jak bychom kreslili, vybílíme. Guma samozřejmě nesmí mazat, ale jen gumovat. Hlavně se nepokoušejte místo vybílit nějakou barvou nebo korektorem.
Pokud máte čas, zkuste si několik variant, jen trochu doplněný náčrtek, obrysovou studii a konečně maximální detaily, ale může jich být víc. Sami za čas, až ztratíte autorský pohled na obrázek, uvidíte, co vám svědčí lépe a hlavně co nejlépe vypadá.
