Krajina se může skládat ze spousty prvků v celkovém pohledu i detailu. Hory a kopce v dálce, město, vesnice a jednotlivé domy, a samozřejmě stromy. Můžeme se jim vyhnout a malovat les jako celek, jako jednu masu listí, ale krásně namalovaný strom v popředí určitě do krajiny patří.
Stromy se v základě dělí na listnaté a jehličnaté, na opadavé a neopadavé, a samozřejmě je můžeme dělit na jiné podle barev, výšky, stáří atd., ale to již není tak rozhodující.
Jednotlivé skupiny druhů stromů mají svou charakteristiku, takže jen podle siluety se pozná, o jaký druh jde. Nejlépe druhy stromu odlišíme podle listí a samozřejmě plodů. Do takových podrobností asi při kresbě krajiny nepůjdeme.
Samozřejmě nejsnazší by bylo nakreslit strom, jak vypadá, ovšem to není možné, to bychom se nakonec dostali ke kresbě jednotlivých listů, takže vlastně kresba stromu je stejně malování zkratkou, tedy tak, že jen naznačíme, že tam jsou listy, u stromů se to samozřejmě předpokládá, a zaměříme na prokreslení obrysu a olistění větví a pater stromu. Pro tento účel bude si nejlepší vybrat krásný osamocený strom v plném olistění. Zaujmeme patřičnou vzdálenost, abychom ztratili dojem detailů listů. Když budeme strom obcházet, vidíme, jak se mění s ohledem na osvícení sluncem.
Když kreslíme stromy, většinou se nemusíme tolik trápit s věrností, stromy nejsou hrad, obličej, zvíře, ty se zkrátka mění, a pokud nejde vysloveně o všeobecně známé stromy, jako jsou duby v Peruci nebo ve Stochově, tisy ve Vilémově nebo v Krompachu atd., nikdo nebude zkoumat, jestli je nějaká větev kratší nebo delší.
Při kreslení jednotlivých stromů bychom měli dodržovat všeobecné zásady kresby, tedy jít od obrysů postupně k detailu. Když si uděláme, podotýkáme, že jen lehce, obrys stromu, dostaneme i základní rozdělení na větvení větví a jednotlivá patra. Pak si do obrysu načrtneme větve vnitřní, myslíme tedy obrysy jejího vnějšího olistění. Pozor na to, že některé větve mohou jít i přímo proti nám nebo od nás. Pak do obrysů začněme opatrně přidávat stíny. Pokud máme problémy, protože stíny musíme jakoby rozostřit z jednotlivých listů, hmuřme oči. Tím se zbavíme detailů.
Pro bohatě olistěné stromy platí, že ani nevidíme detaily dřeva větní, jen dolní část kmenu. Kmen je většinou v půdoryse kruhový, dole širší než nahoře a navíc se v dolní patrii rozbíhá do kořenů. I tato rozbíhavost stromy může odlišovat, nikdy ji hlavně nepřehánějme. Struktura je také pro některé druhy stromů typická, ale při kresbě krajiny by to bylo si zbytečné detailování ji vykreslovat.
Z kmene vybočují jednotlivé větve, které se většinou dále dělí a ještě dělí několikrát, až nakonec jsou z toho stopky jednotlivých listů. Přesto můžeme vycítit, že hlavní větve vytvářejí celky, a ty bychom měli na kresbě zachytit. Máme k tomu jedinou možnost, a to je stín, pokud se nespolehneme jen na prostý obrys.
Při kreslení stínů dbejte na to, odkud přichází slunce, stíny jsou vlastní i vrhané, celý strom má svůj stín na odvrácené straně od slunce a sám také stín vrhá na zem. Je to trojrozměrný objekt, jen značně složitý.
Takovou malou vychytávkou může být, že naznačíte listí na koruně jen v tom nejhlubším stínu, v kontrastu s bílými plochami, což je osvětlená část stromu. To bude vypadat velice plasticky.
Strom by měl z vaší kresby vyrůstat postupně. Nekreslete ho tedy od jedné strany k druhé, ale postupně. I stíny kreslete postupně, začněte i temní stíny zlehka a pak je prohlubujte zatemňováním. Kdykoliv pak přestanete, strom je jakoby hotov. I letmá kresba může působit velmi dobře, to mějte na paměti. Nakonec by na vašem stromě, tedy jeho kresbě, být plochy od nejhlubších stínů po bílé pro osvětlené části koruny.
Komplikovanější je, když chceme zachytit strukturu listů. Na stromě je jich totiž veliké množství, a dokonce v osvětlených i zastíněných místech splývají. Nejde, jak už bylo psáno, kreslit každý list zvlášť, ale měli bychom si určit z pozorování, jaký mají směr. Když to zjednodušíme, tak si lze větev představit jako válec listí rostlých od středu. Takže je jasné, že se jejich směr může v každém místě na stromě lišit. Opět i tady by mělo platit, že méně bude více. Kreslete, vlastně šrafujte, listí lehce od nejtmavějších ploch a jen postupně vytmavujte v těch nejzastíněnějších částech. Světlé plochy opět vynecháte, nebo jen až na konci kresby, listí naznačte.
Stejné zásady je potřeba dodržovat v případě kresby suchých nebo opadaných stromů. Zady již nebudeme postupovat od obrysů, ale od základního kmene. Opět začněte lehce a až se dostanete do stadia, že máte všechno načrtnuté, začnete jako celek vystínovávat. Tady je na místě některé detaily pečlivěji vykreslit, třeba dutinu, zbytek oříznuté větve apod.
Do jakých detailů se na kresbě dostanete, je jen na vás. Nechte pracovat stín a světlo, a konečně nechte také něco na divákovi.
