Kreslit neživé věci nebo přírodu, to za chvilku začne nudit. Vrcholem umění je člověk, ne jen jako autor, ale i jako model. Kdysi bylo malířství jedinou možností, jak na věky zachytit podobu člověka, dnes máme kamery a fotoaparáty. Přesto ale malovaný obrázek či pěkná kresba mí své kouzlo.
Pokud budeme kreslit portrét, je samozřejmě nejsnazší překreslit fotografii, ale to se většinou pozná. Čisté umění je ale kresba podle skutečnosti. Naučme se být k umění poctiví, i když z nás nebudou Mánesové nebo Picasso. Kreslení podle fotek je sice možné jako studium, ale je to cesta poloviční, kresleme proto od začátku naživo podle živých modelů.
Lidské tělo se skládá hlavně z kostry, vnitřností, svalů a vše zakrývá kůže. Pak tu máme vlasy a jiné ochlupení, oči a nehty. To vše tvoří náš vnější vzhled, pokud si s tím poradíme, můžeme začít s experimenty.
Mohli bychom samozřejmě anatomii zahájit tím, že začneme kreslit od kostry, ale začneme do svalů. Svaly mají svoje základní vlastnosti. Hlavní je, že pokud jsou patrné, většinou se pnou od jednoho kloubu k druhému. Mnohé svaly při pohledu na lidskou postavu ani nevnímáme, protože pod kůži společně slívají v jednolitou masu.
Nebudeme se zabývat ještě portrétem, i když i to je kresba svalů, na portrét si vyčleníme zvláštní kapitolu, budeme se věnovat postavě jako celek i v detailech.
Základními chybou při kreslení postavy jsou špatné proporce. Ovšem jako lidé nemáme každý proporce stejné, nemyslíme tím jen, že jsme hubení nebo tlustí, ale i poměr mezi tělem a nohama, hlavou atd. Proporce lidské postavy si malíři uvědomovali již ve starověku, řídili se třeba tzv. kanony, např. že výška ke kotníku je jednou devatenáctinou celé postavy, šířka rozpjatých rukou je rovná výšce, výška postava je osminásobek výšky hlavy atd. Výškově jsme tedy „podle knihy“ schopni malovat postavu, protože průměrně je hlava 14%, délka zad 23,5%, výška po kolena 28%, výška rozkroku 46% atd. Pokud budeme ale přesní, budeme mít pevné oko a jistou ruku, teorie o proporcích nám bude jen pomocným vodítkem.
Pokud bereme kreslení, případně malování, jako svůj osud, nechtějme vše zvládnout za „jeden den“, ale začněme postupně. Vyzvěme někoho z rodiny nebo mezi přáteli, aby nám dělali model. Vůbec bychom neměli pohlížet na to, zda jde o školní miss nebo babičku. Nejdříve bychom ale měli začít malovat tzv. studie. To jsou části těla, třeba dlaň, rameno, koleno apod.
Začněme tak, jako vždy, nejdříve hlavními obrysy. Lehkou tužkou od vnějšku po vnitřek, hlavní vrásky, faldy, klouby atd. Při stínování si dáme pozor na to, abychom měli jeden zdroj světla. Tady snadno zjistíme, že čím je lidská kreslená část složitější, tím se kreslí snáze, protože máme k dispozici spoustu linií, které udávají části těla tvar. To taková záda, kdy pracujeme jen s obvodem a pak jen s jemnými valéry, to je skutečně kreslířský oříšek.
Pokud máme v okolí kulturistu, požádejme ho, a jistě bude rád před někým ukazovat své svaly. Je to ta nejlepší škola. Přesto se snažme zachytit ne masu svalů, ale jejich vzájemné vztahy a souvislosti, úpony atd. Naše kresba by měla být živá a ne karikatura od Neprakty, proto ani nepřečerňujme hluboké stíny. Naše tělo je velice jemné ústrojí, proto k němu také tak přistupujme. Kreslení aktů by pak pro nás mohlo být vrcholem tvorby. Jen tak mimochodem, aktem se rozumí každá i dílčí malba neoděné lidského části těla.
K lidskému tělu bychom měli přistupovat s úctou, ale až když už máme něco tzv. za sebou. Čím budeme mít větší volnost v ruce, čím budeme uměl dostat obraz v očích do ruky, o to si pak lépe poradíme i s lidským tělem.
