Člověk je nejdokonalejší živočich na naší planetě. Každá jeho část má nějakou funkci a souměrnost, byť stejně ne stoprocentní, je jen povrchová, uvnitř je každá strana jiná. Nás ale „vnitřek“ nebude zajímat, nám půjde o vnější vzhled. Na druhou stranu ručně malovaný obrázek může suchý pohled, jaký máme většinou od fotografie na občanském průkazu, změnit v radostné dílko. Ale to je kreslení „duše“.
To se ale týká portrétu, my se nejdřív pustíme do postavy. Málokdy se kreslí nebo maluje postava tzv. v pozoru a zepředu, většinou nám model vytváří nějakou pozici. Ale pozic může být doslova milióny a ještě k tomu různé úhly pohledů, proto nelze nikdy všechny pozice popsat s tím, jak se mají malovat..
Ať se díváme na člověka z jakékoliv strany, je nutno zachovat proporce postavy, které vycházejí z anatomie. Navíc musíme malovat trojrozměrně, takže ruka napřažená proti nám může být rozměrově kratší, a vystihnout to, je pro začátečníka skutečně obtížné. Při tom se musí počítat i s perspektivou, takže pak třeba bližší konec ruky k nám může být nepoměrně větší než tělo za ním. Ale věřte, že se s tím nedokázali vyrovnat umělci dlouhá staletí, takže se s tím bude každý potýkat dlouho a mnohý se do toho raději vůbec nepustí.
Kdo se chce pustit do kresby lidských postav, ať již oblečených nebo aktů, měl by mít v rukách určitou zručnost, aby se nemusel zabývat problémy, jako je kompozice, obrys, lehká ruka, stínování a podobně. Přesto je člověk tak specifický objekt, že sebemenší chyby mohou celkový dojem velmi zkazit. Proto je i tady stále platná poučka, že méně znamená více. Čím víc složitostí si do kresby dáme, tím více možností máme k chybování. Takže začněme postupně.
Na začátek můžeme poradit jednu „fintu“, malujme sochy. U sochy můžeme také zjistit, že ne všichni sochaři byli „mistři“, ale také i to, že v rámci krásy se některé věci zpodobnily trochu s nadsázkou nebo s určitým zvýrazněním. Třeba, pokud je socha na vyšším podstavci, má větší hlavu, aby nezanikala při pohledu zespoda. Nemalujme ale sochy podle fotek, raději si k soše dojděme a uvidíme, jaká to je dobrá škola pro naše kreslení stínů.
Jak bylo řečeno, alfou omegou kresby člověka jsou správné proporce, o kterých jsme již jednou psali. Třeba, že hlava je osmina výše postavy. To je nutné si pamatovat již pro základní skice kompozice. Pokud si nakreslíme hlavu třeba v oválu, pak vedeme osu podle páteře a nohou, a i když bude postava sedící nebo hlava nakloněná, do těla se vejde sedmkrát. To znamená, že z toho jsou tři osminy na trup a čtyři na nohy. Musíme ale počítat s tím, že pokud má model velký účes, vlasy jsou mimo tyto poměry. U ramen a trupu je jejich šíře asi rovná dálce dvou hlav, ovšem pokud malujeme obézního člověka nebo anorektičku, tyto poměry neplatí. Tady už musíme dbát na model a ne na pravidla. Nic nám také nebrání si daného člověka skutečně v základních tvarech změřit, to na kresbě vidět nebude, ale budeme mít správné poměry.
Můžeme pokročit dál, třeba k tomu, že jsou rozdíly i mezi mužskou a ženskou postavou, a to nejev v prsech. Základním rozdílem je většinou výška, protože ženy bývají obvykle menší než muži. Podle toho můžeme určit, že budou mít i menší hlavu. Muži mají také obvykle širší ramena a mohutněji stavěný hrudník. Ženy naopak mají užší pas a proti němu širší boky. Takže průměrná mužská postava připomíná protáhlé písmeno V či u silnějších H, ženy se více blíží písmenu X. U stojícíchh postav si můžeme všimnout i rozdíly v nohách, které sice nebývají charakteristické podle pohlaví, ale také podle určitých písmen, tedy X nebo O, pokud tedy nejsou vzorně nohy rovnoběžné.
Velké rozdíly jsou ve svalech, které musíme odlišovat od množství tuků pod kůží. Pokud je postava skutečně svalnatá, dá se to jednoduše poznat podle boků, obézní lidé totiž mívají nejen silné ruce a nohy, ale i pas. Ten pokud není roven šíří s rameny a boky, často je vyklenut dopředu. Dopředu se klenou bříška i těhotných žen, ale obvykle je to klenutí níže než o pivních břichů muž. Ženy většinou svaly nemívají, pokud to nejsou kulturistky, ale i tak svaly vytvářejí jiné kontury než u mužů.
Ještě jedna typická vlastnost odlišuje muže a ženy, a to jsou hýžďové svaly, kterým byla ženám dána do vínku při nabírání kil větší rychlost, pokud to řekneme slušně. Oni si toho všimli již lidé v době kamenné, viz Věstonická Venuše.
Mluvit o poprsí asi nemusíme, to je vysloveně charakteristická vlastnost každé ženy a dokonce i některých mužů. Při kreslení bychom se měli u pohlavních odlišností vyhnout erotičnosti, ale na druhou straněunedělejme z lidí bezpohlavní postavy. Řekněme si to otevřeně, že pěkná prsa každou ženu zdobí. Pokud tedy je žena starší, můžeme ji trošku idealizovat, ale jen opatrně, aby to nebylo na první pohled vidět, ale aby žena cítila, že ji to sluší. Na to by mělo platit ještě jedno pravidlo, že pokud malujeme model, který jsme si zaplatili, nekoukejte tolik na city, ale pokud malujeme maminku, dejte do ruky i lásku a něhu.
Nyní ještě něco ke kompozici, v našem případě k postoji modelu. Nekresleme podle fotografií, to raději podle jiných kreseb vynikajících malířů. Tady je postoj daný, ale pokud můžeme s modelem hýbat, volme raději zpočátku jednoduché postoje, třeba stojícího člověka s jednou nohou vpřed nebo s rozkročenýma nohama. Dobrá pomůcka je také, když dáme modelu do ruky nějaký větší a pravidelný předmět, třeba míč, židli a podobně. Pak totiž můžeme vyjít z tvarů těchto předmětu a poměry proporcí postavy daleko přesněji chytíme. Nedávejme do rukou lidí zpočátku zvířata, která mají svá specifika a složitosti.
Malujme statické pozice, nesnažme se alespoň v počátcích zachytit pohyb, i kdyby ho model naznačoval. Tím myslíme třeba „diskobola“. Hlavně se nesnažme malovat pohyb podle fotek, třeba Železného při hodu oštěpem. Malovat pohybu je totiž zcela jiná problematika než statickou postavu.
Ještě shrneme pár rad ke konci pro začátečníky. Vybírejme si jednoduchý postoj, průměrnou postavu, prostý oděv o účes a jednoduchou pomůcku modelu do ruky. Malujme od obrysu, při kterém si můžeme pomoci měřením osmin, hlava 1, tělo 3, nohy a ruce 4. Začněme od těla a pak až dokreslujeme oděv. A plně na závěr jedno pravidlo, že když malujeme člověka, nikdy bychom neměli sklouznou k tomu, že ho kresbou budeme ponižovat.
