První díl o kresbě tužkou byl spíše technický, měl vám ukázat, že kresba je o citu a ne o síle. Dostali jsme se k tomu, jak naskicovat obrysy výkresu a nyní si povíme něco o kompozici. Toto slovo se používá v několika oborech, ale vždy jde o něco složit dohromady, ať již práci ve škole nebo písek k výrobě skla, ve výtvarné technice to je složení jednotlivých prvků tak, aby dílo bylo vyvážené a přirozené.
Ono to není tak snadné. Například pokud malujeme jednu hrušku, tak nás bude zajímat, jakou plochu obrázku zaujme, bude-li na výšku či šířku, kolik dáme prostoru pro stín, případně podložku a podobně. Vidíte, že i v tak jednoduchém námětu je otázek více, natož když budeme skládat ovocné zátiší.
Je tedy otázka, co je pro kompozici to nejhlavnější? Nejhlavnější je to, abychom kompozici z našeho díla vůbec necítili, nesnažte se k nějaké strojenosti, přirozenost je to hlavní, o co by nám mělo jít. Samozřejmě, pokud budeme kreslit obrázek pro zasmání, je vtipná kompozice tím hlavním, dokonce můžeme popřít i přírodní, anatomické či perspektivní zákony. Pokud ale budeme malovat něco, co má v sobě alespoň trochu z přírody, takové věci si prostě dovolit nemůžeme.
Klasicky při kompozici obrazu se hledí na plány, tedy první, druhý, třetí. Přesněji, co bude v popředí, co uprostřed a co v pozadí. Plánů může být i více nebo méně. Co je v popředí, je větší než co v pozadí, to asi dnes chápeme každý. Ale v kresbě to můžeme vyjádřit ještě výrazněji, co je v popředí, je tmavší a detailnější než co v pozadí. Řekl bych, že tohle je jedna z věcí, která odlišuje mazaly od umělců. Alej, kde první velký strom v popředí má stejnou intenzitu barvy jako poslední malý strom na konci, je znak mazala.
Zákony perspektivy vás budou provázet celý život a sebemenší prohřešek je na škodu, v tomto směru příroda nezná „bratra“. Na to je ale jednoduchá metoda, když si nevíte rady. Pokud je papír alespoň trochu průsvitný, dejte si ho obráceně na okno nebo ho jinak prosviťte a ze zadu chyby v perspektivě vám vylezou jako tajenka v křížovce. Ale o perspektivě raději jindy, je to na delší povídání.
Jedno pořekadlo říká, že nelze jablka míchat s hruškami, pokud to vezmeme ke kresbě, tak tato ovoce k sobě jsou velmi dobře. Říkankou se ale myslí, abychom třeba nekreslili zátiší s hruškami a hlavou motoru osobního auta, nemíchali historii s modernou a podobně. Při kreslení v plenéru se někdy míchání stavebních epoch nevyhneme, ale přesto se vyplatí něco upozadit či dokonce vynechat. Vidíte, zase jsme se dostali k minulé kapitole, kdy jsem hovořil o tom, že ne vždy vše na obrázku musí být. Obrázek by měl být pěkný, protože je dobře namalován, a ne proto, že si každý na obrázku Karlštejna přečte poznávací čísla mercedesů na parkovišti pod hradem.
