Draperie, někdy traperie, je podle slovníku těžká neprůhledná záclona, dekorativní závěs nebo zřasení roucha na sochách a obrazech. To bylo trápení malířů odjakživa, protože řasení v sobě skrývá několik problémů. Sklady, záhyby, stíny, tenkost, zmačkání, dekor, objekty pod látkou, to vše zachytit je problém. Látka nesmí vypadat jako prkno, vše musí být přirozené.
Asi bude těžké pro začínajícího kreslíře najít model, který mu bude „stát“ nahý, takže se oblečení nevyhneme. Zpočátku si můžeme zkusit pověsit ručník na háček a malovat. Je to oblíbené cvičení a věřte, že velice užitečné. Tady máme výhodu, že látka volně visí, takže většinou rovné tahy. To se nám bude zdát jednoduché, přidejme pod ručník opěradlo židle, látka se prohne. Vidíte, najednou to již tak jednoduché není. Stíny se střídají, jsou vlastní i vrhané, vnitřní i vnější.
Klasicky u těchto draperií začneme od celkového obrysu, uvědomme si, že skládáním látka a její obvody nemizí, jen se překrývají. Právě proto se obtížné kreslit lidi v oblečení, protože to se různě prohýbá, shrnuje a navíc látka bývá většinou alespoň trochu zmačkaná.
Pokud budeme kreslit oblečenou postavu, musíme si uvědomit, že pod látkou je tělo, takže to musí být základem. Dokonce můžeme vidět, že určité části látky mohou s tělem těsně splývat. Důležité je osvětlění. Možná jstě nekdy viděli, že určité umělé tátky v určitém osvětlení mizí? Ale to nás teď zajímat nebude, malovat průhlednou látku je mnohem obtížnější nez neprůhlednou. Takže jedno osvícení a můžeme začít.
Látky, které na oděv používáme, jsou různé, dokonce některé materiály ani za látky povaovat nemusíme, třeba úplety a podobně. Na začátek se tím netrapme a malujme oblečení jednoduché. Ještě jednu poznámku, kterou mnozí, zejmína začátečníci, nechtějí sylšet, a to informaci, že i ti největší umělci, než se pustili do konečného díla, si dělali studie jednotlivých částí. Bezměme si i z tohot příklad a malujme nejdřív jednotlivé části tak, až se nám, budou líbit. Třeba u lidského těla prsty rukou, aby nevypadaly jako hrábě nebo kolíky na sušení prádla. Každý prst má většinou, pokud se nesnažíme či něco nedržíme jiný směr i jiné ohnutí, zlusmě namalovat ruku v rukavici, ale ne palčákouvou, rakřeji v jemné látkové či jiné přoléhavé. Ale to jsme trochu odbočili, u látky to platí všeobecně stejně, že pokud nemáme přiléhavé triko, může každý kousek mít jiný směr.
Při kresbě je si třeba uvědomit, že ohyby látky nejsou náhodné, ale také že nám žádná látka nesmí přebývat nebo chybět. Její tvar také odpovídá tomu, jaký kus těla je pod ní, který díl překrývá. Také mohou na látku působit nějaké tlaky, třeba napnutí od ramene k lokti, vypnutá látka v místech ženských prsou apod.
Látka může mít k tělu tedy různý vztah, třeba když pevně obepíná části těla a na volnějších místech pak vznikají vlivem tahu záhyby. Natáhneme například ruku a když budeme držet rukáv prsty, po délce ruky se látka prohýbe do podélných záhybů. Látku můžeme založit, třeba opět na rukávu. Tady pak látka tvoří velmi ploché a ostré sklady, které těsně ruku obepínají. Látka může i splývat podél těla od míst, na kterých drží, ramena, prsa, boky. Takové volné oděvy se nosily například ve starověkém Římu. Dnes to může být nejen volná košile něbo halena, ale také sukně upnutá v pase. Tady mohou být záhyby již jako součást sukně, například plisování.
Záhybů může být mnoho, snad by nás to mohlo vést ke zjednodušování, ale pozor na to, aby z toho nebyla „nepraktovská“ zjednodušenost. Věřte, že každý člověk vlastně ví, jak se látka na těle chová, takže nedejte na nehodilost, ale na věrohodnost.
Látka se ohýbá na těle, jak jsem již řekli, na několik způsobů, ato zejména podle toho, jakého typu látka je. Můžeme mít látky tzv. těžké, třeba vlna. Takové látky tvoří mohutnější a oblé záhyby. Lehčí tkaniny se naopak krabatí do většího množství ostřejších křivek. Pak můžeme mít látky lesklé, ale i matné, ne-li vůbec netkané. Lesklé látky budou mít proto těmto matným daleko ostřejší stíny.
Dalšími znaky látek je jejich složení. To většinou zůstává na látce znatelné i při delším nošení. Tyto ohyby malujem jen lehce, jde většinou o rozraní světla a stínu.
Při kresbě látek se nevyhneme vzorům. Zpočátku se jimi netrapmě a můžeme je jen lehce naznačit, při dokonalé kresbě se jim však nevyhneme. Těžké budeme tužkou vyjadřovat barvu, proto vzory jen vytmavujeme, ale pozor, i na nich je potřeba stínit. Proto vzory neprvě lehce naskycujme. Vzory se většinou opakují, ať to jsou proužky nebo nějaký obrazec, figurativní i nefigurativní. Právě u vzorů se můžeme dostat to slepé uličky, když jich bude velkoá spousta a my se pustíme do jejich vykreslování. Obdivujeme historické obrazy, kde je vše namalováno olejovými barvami do nejmenších podrobností, knoflíčky, krajky atd. Jenže často tito malíři měli tzv. dílny, kde měli na jednotlivosti i třeba specialisty. my tedy pomocníky nemáme a musíme si poradit sami, takže raději od mechanického vykreslování ptáčků či květinek odejdeme. I třeba obyčejné prouřky jsou záludné. Na látce běží rovnoběžně či kolmo, ale na člověku se kroutí a sledují pruhyby záhybů.
Nakrestlit obelčeného člověka se může zrpvu zdát snadné, protože většina kreslířů se bojí obličeje, ale i látka a oblečení mohou celý obrázek velmi zkazit. Takže i zde platí jedno pořekladlo, a to je, že méně znamená více. Našim cílem by měl být celkový dojem obrázku a ne, jaký je zvor na ponožkách malované osoby.
