Oko je okno do duše, říká se o našich očích. Všimli jste si, že oči bývají často dominantním prvkem obličeje. Říká se třeba „oči jako kola od vozu“, a podobně? Na očích záleží natolik, že se z nich poznají vnitřní pocity, ne tedy, co si člověk myslí, ale to, jak na něj ty myšlenky působí.
Takový malý příklad – vezměme si nějaké dva stejné portréty, třeba výstřižky z novin, a na jednom zvětšíme panenky očí. A vidíte ten rozdíl? Určitě ano, a to je jen jedna věc, která se s očima dá provádět.
Když budete zkoumat různé portréty, můžete mít také různé dojmy. Některé jsou jak „prkno“, ale i z jiných něco cítíte. Může to být chlad, ale i teplo, ale také smutek, soucit, radost. Zkuste při nich proužkem papíru zakrýt oči, jestli budete mít stejný pocit. Pro většinu bude platit, že pocit zmizí. Oči jsou tedy jedním z vodítek k pocitu z kresby.
Oči musí mít tzv. jiskru. Nemáme na mysli blesk z očí, jaký se maluje v komiksech, ale vyjádření kontrastu, jinak budou oči mdlé a odlidštěné.
Začněme malbu od anatomie. Oko je vlastně koule, říkáme bulva. Ta je jasně vidět při otevřených očích a při pohledu z profilu. Ale viditelné je i zepředu, zejména na překrytí horním a dolním víčkem. Oblost bulvy se dá vyjádřit záhyby víček a jejich tloušťkou. Ta je vidět na vzdálenosti od bulvy k řasám.
Dalším problémem je bělmo a jeho kontrast se zornicí, což je také nejtmavším místem nejen oka, ale i většinou celého portrétu. Jak bylo řečeno, důležitý je i jejich průměr, čím je větší, tím je obličej plnější emocí. Zorničky se rozšiřují ve tmě, ale i při vzrušení, většinou chápeme, že kladném. Proto, budeme-li chtít vyjádřit emoce malovaného člověka, neměly by velké zorničky být malované na zasmušenou a skleslou tvář.
Velkým problémem, jak jsme již také naznačili, je lesk v oku. Čím jsou oči vlhčí, tím je i větší lesk. Ale oči nejsou nikdy suché, ale nárůst vlhkosti způsobí třeba slzy nebo velké světlo. Oko je jakýmsi zakřiveným zrcadlem, bodové světlo bude působit jinak, než světlo ze zamračené oblohy. Rohovka je tedy vlhká a lesklá, a proto se světlo od ní odráží a vytváří onen záblesk v očích. Současně však část světla rohovkou proniká a svítí na duhovku na opačné straně. Pokud se nám podaří tento efekt zvládnout, uděláme velký skok k vyjádření životnosti portrétu.
Oko se skládá z několika částí, z nichž některé jsou vidět, je to především bělima, čili oční bělmo. Ta pokrývá oční kouli a je ještě pokryta spojivkou. V předu oka přecházejí spojivka i bělima v rohovku. To je průhledná část, která kryje vlastní optické orgány oka v přední oční komoře. Tou je zde duhovka, která tvoří tzv. barvu oka. Není to ale jen barevné okruží, je v něm spousta soustředných i nesoustředných odstínů. Duhovka je vlastně kruhový sval, který reguluje na množství světla a tím i rozšiřování či stahování zornice či zřítelnice nebo panenka. O ní jsme již podrobněji psali.
Oči jsou obklopeny očním důlkem, zasazení a hloubka uložení se u jednotlivců liší a dává velkou měrou charakteristiku osobnosti. Dále jsou tu řasy, obočí, to vše úzce souvisí, pokud třeba žena neprošla nějakou drastickou „okrašlovací“ kůrou v kosmetickém salónu. Stíny musí korespondovat se světlem odraženým v oku, to je také jeden z důvodů, proč malovat portrét s jedním směrem osvětlení. Pomůže nám to ve stínování celého portrétu.
Dobře si portrétovanou osobu prohlížejte, snažte se vystihnout to hlavní, ostatní nepřečerňujte, zvláště u vrásek kolem očí, aby nepřehlušily oko samotné.
