Hory jsou pro někoho srdeční záležitostí, a proto touží si je zvěčnit. Nebo máte ve své blízkosti takového milovníka hor a chcete mu udělat radost, takže mu chcete namalovat obrázek. Při kreslení hor se dostáváme do potíží v tom, že když je chceme mít hezké, romantické, že se je budeme snažit „protahovat“ do výšky.
Jen si zkuste alespoň načrtnout nějakou horskou scenérii, a hned si ji vyfotografujte. Myslíme si, že na fotce budou hory o dost „menší“. Ale na druhou stranu, trochu zkreslenosti nebude na škodu, ale nepokoušejte se to zase přehánět.
Druhým problémem bude slunce. Zvláště na horách se stíny velmi mění s denní dobou, ale to zvládneme postupně narůstajícími zkušenostmi. Hlavní je dodržet jednu dobu a nekreslit výkres od jedné strany ke druhé.
Kresbu hor, a nemyslíme tím jen nějakou vrchovinu, ale i skutečné horské masivy, začneme načrtnutím obrysů. Tady si můžeme pomoci pomocnými čarami. Určeme si výřez krajiny třeba obdélníčkem utvořeným pomocí palců a ukazováčků ruky nebo v krajině některými body, třeba hlavním vrcholem. Od něho udělejme svislici, na dolním okraji horizontálu do krajních bodů výřezu. Pak můžeme „čárovat“ ve vodorovných čarách, tak i šikmých. Dejme tomu čas, ale malujme jemně, abychom čáry po vygumování neviděli pak na konečné kresbě, nebo konečné hlavní body a linie přenesme na papír nový.
Základem tvaru či podoby většiny hor je trojúhelník, ale řekněme raději, že pyramida či kužel. Více hor, resp. vrcholů, znamená i více „pyramid“. Zatím se nezabývejme detaily, stačí hlavní obrysy a tvary hory.
Hory nemůžeme chápat jako dvojrozměrný objekt, ale hory mají hloubku, nejen šířku a výšku. Hory se táhnou nejen podélně přes horizont, ale také rozšiřuje v dalších směrech, kdy ustupují do pozadí. Tady bychom měli použít základní poučku, kterou jsme již kdysi probírali, že předměty v popředí budou tmavší a vypracovanější, než předměty v dálce.
Pro hory platí, že díky různým aspektům bývají vršky světlejší (zastíněná úpatí, lesy na úpatí atd.), i to tvoří jeden výrazný kontrast a plastičnost. Navíc v podvečer mohou být už jen vršky osvětleny sluncem, ale úpatí se již topí do nočního stínu.
Velkým problémem kreslířů bývá sníh, ale snadno zjistíme, že ho většinou můžeme vůbec nevykreslovat, stačí jen hlavní obrysy tvarů a hran. Případně můžeme sníh na odvrácených stranách od zdroje světla jemně vystínovat.
Obdobně, pokud malujeme větší horský celek, si musíme poradit se zalesněním. Zalesnění, odhadem sahá do výšky 1000 metrů, nebývá jednolité. Často jsou na svazích holiny, poničené stromy a konečně i kleč. Zase platí, že stromy v popředí budou vykreslenější, ve větších vzdálenostech již mohou tvořit naprosto celistvou plochu, ve které můžeme již vidět i terén, tedy případná údolí či hřbety.
Hory jsou přírodním úkazem, který se tvořil milióny let. Svahy jsou většinou rozbrázděné, střídají se tu i hladké plochy, hluboké stíny, kamenná pole, zkrátka co hora, to originál. Pozorujte, jak si světlo a stíny doslova hrají na vrcholcích hor, v údolích jsou pak stíny klidnější. Proto načrtnutí a stanovení hlavních linií začněme v nejtemnějších místech se stínováním. Nesnažme se těmto místům dávat hned nejčernější tóny, ale postupujme po vrstvách. Vyhnete se pak nepříjemným opravám. S postupným zatmavováním stínujme daná místa v různých směrech, abychom ani nepoznali, že jde o tahy tužkou. Šikmou tužkou lehce a raději krátce přejíždějme po místech stínů. Pro hory se nehodí kreslit stíny krouživými pohyby, rovné čáry přispívají k dramatičnosti.
Na závěr ještě malé zamyšlení. Často se o některých obrazech říká, že je to kýč. Podle lexikonu jde o naoko líbivé, ale umělecky bezcenné dílo. Většina lidí, když se řekne ono slovo, si představí horské štíty, horské jezero a zapadající slunce. Ubránit se tomu, když ve skutečnosti taková příroda je, bývá těžké. Obranou může být držet se reality, nezjednodušovat, ale nepřehánět detaily. Netrapme se ale tím, maluje srdcem…
