Kresba je základem malířské tvorby, ale i sochařské, architektury a dalších odvětví, návrhářství módy nevyjímaje. Někdy si ani umělci a návrháři neuvědomují, že jsou vynikající kreslíři, protože je to pro ně samozřejmost. To jen tak na okraj, protože ani my bychom neměli zůstávat jen u kreslení, když ho již bravurně zvládneme. K tomu je ale dlouhá cesta, která však v kreslení nabízí i jiné cesty.
Základem bylo v minulosti třeba olůvko, dnes je to samozřejmě tužka. Její historie je velmi stará a začíná v Anglii, kde se v 1564 objevila ložiska čisté tuhy. V 19. století se začala používat směs rozemletého grafitu s jílem, případně i sazí, vypalovaná v peci za teploty kolem 1000 stupňů Celsia. Tím bylo umožněno vyrábět tužky o různých tvrdostech. Ta se tvoří poměrem grafitu a jílu. Tvrdost se označuje 9H přes střední H, F a HB a pak řada B do nejměkčích 9B. Vynález takových tužek je tradován do Českých Budějovic do firmy Hardtmund. Pro uměleckou tvorbu se používají tužky měkké obvykle od označení 2H.
Jaký druh tužky
Ovšem tužky nejsou jen tuhové, ale také inkoustové, tesařské či zednické, patří k nim i pastelky. Ke kreslení lze použít i moderní mikrotužky, ovšem technika kreslení je trochu jiná. Slovo tužka se používá v případě věčné, neboli propisovací tužky, čili propisky, ale máme i tužky třeba na řasy, řasenky.
Barevné tužky zvané pastelky se vyrábějí ze směsi kaolinu, různých pigmentů a pojiva. Ty se již ale nevypalují. Přes pastelky se dostáváme od kresby k malbě. Hranice je samozřejmě volná, někdy je proto těžké určit, zda jde o kresbu či malbu, zejména o prací vynikajících umělců. Ale ono to nakonec není důležité, hlavní je pocit z díla, jeho kvality.
Kreslení uhlem
Další technikou kreslení je uhel. Ten se dá koupit ve dvou druzích. Jde o uhel přírodní a lisovaný. S přírodním uhlem se pracuje velmi energicky, rozmazáváme ho prsty, ale i třeba štůčkem, zmuchlaným papírem, štětcem a podobně. Můžeme tak vytvářet plynule přecházející stíny a valéry. Snadno se přírodní uhel maže plastickou gumou. Pro přírodní uhel se doporučuje drsnější papír.
Lisovaný uhel obsahuje také křídu a je také proti přírodnímu uhlu měkčí a ještě více mazlavý. Nejlépe tento uhel vynikne na hladkém papíře.
Uhly, umělé i přírodní, vynikají hlavně při stínování, zejména na velkých plochách nebo složitých tvarech. Výhodou uhlů jsou snadno dosažené kontrasty, zvláště, ovládáme-li dobře mazání plastickou gumou.
Už při kreslení máme problémy s tím, že si hotové části rozmazáváme. Proto můžeme doporučit jinou techniku, než u tužky, kdy jsme vlastně postupně celý výkres postupně, komplexně dokreslovávali. Pro uhel se lépe hodí technika tzv. sekvenční. Zde si lehce načrtneme kompozici a pak, jsme-li praváci, od leva, jsme-li leváci, tak od prava, začneme kreslit části až do detailů. Je tu samozřejmě nebezpečí, že opticky se snažíme detaily zvětšovat. Proto můžeme snadno porušit kompoziční náčrtek a dostaneme se tak do disproporcí. Obranou proti tomu je zkušenost nebo se držet náčrtku. To je někdy těžké, ale špatná kompozice výsledku je hlavním znakem začátečníků.
Fixování kresby
Velkou nevýhodou kresby uhlem je její zachování. Kresba se proto musí fixovat. Zajímavé je, že většinou ten nejjednodušší fixační prostředek máme doma, a to je lak na vlasy ve spreji. Existují také speciální fixativy určené pro umělce. Ovšem pracovat s fixírkou je trochu náročné a chce to zkušenost, Vyzkoušejte si vše předem, abyste si své dílo nepoškodili.
Fixativy lze sehnat v lépe vybavených papírnictvích nebo přímo v obchodech pro výtvarníky. Sami se pak rozhodněte, zda se budete kresbě uhlem věnovat dál a stojí za to si koupit na to vybavení, nebo jde o ojedinělé dílko, pak stačí onen lak na vlasy. Fixovat lze buď plošně, když celý obrázek předeme odshora dolu a od jedné strany k druhé, nebo sekvenčně, kdy tmavší části kresby fixujeme více vrstvami. Čím víc máme uhlu na kresbě, tím více bychom ji měli fixovat.
Pokud nemáme sprej a máme fixační látku tekutou, lze si z druhé strany kresby nanést štětcem. Papír sice zavlhčíme, ale on uschne. K rozstříkání na kreslenou stranu se používá tzv. fixírka. To je trubička, na jejích horní část se fouká a tím se tekutina rozprašuje po kresbě. Protože fixování je vlastně chemie, můžeme se setkat s problémem, že jsme na kresbě zanechali mastné otisky prsů nebo jiné fleky. S tím se musí počítat dopředu a třeba ruku si podkládat jiným papírem, mít ruce umyté a podobně. Po zafixování kresba většinou trochu ztmavne, ale to není na škodu, to je nutné zlo.
Na závěr ještě jedno ponaučení, v zafixované kresbě již nelze nic měnit, snad jen něco přikreslit, ale je to vždy na škodu celého dílka.
