Správným kreslením portrétu jsme se zabývali poměrně dlouho, takže se budeme chvilku zabývat něčím jiným, a to nesprávným kreslením portrétu. Stručně řečeno bude to tomu, čemu se říkají chyby. Kreslíme s citem, lehce, tužka se jen sotva dotýká papíru, stíny udělaly krásnou plastiku, ale přeci jen výsledek není dobrý. Kresba je obličej nějakého člověka, ale ten, který sedí před námi, je trochu jiný.
Ideální by bylo, kdybychom měli papír položený na pevně uložené skleněné desce a my se koukali přes kukátko tak, že bychom portrét jen obkreslovali podle průhledu přes papír. Další metodou, kterou údajně používali již ve starověku a v renesanci, je camera obscura. To si nechme na jindy, ale malovat ve škatuli by bylo určitě zajímavé.
Základní chybou při kreslení portrétu jsou chybné proporce, tedy vzdálenosti, velikosti a zakreslení jednotlivých částí obličeje. Je si třeba uvědomit, že i významní umělci malovali své postavy nejen podle modelů, ale také poměrně dlouho a také přes řadu studií. Naučit se karikatury jako na Karlově mostě, je otázkou nejen talentu, ale i určitého klišé, a o to nám v tvorbě přece nejde.
Vraťme se ke kresbě a chybám. Na začátku jsme si říkali o tom, jak je nutné vystihnout proporce. Máme-li je zachycené, dejme si čas třeba na kafe, ale i na víkendový výlet. Zkusme tak ztratit k našemu dílku autorský vztah, což je určitá zamilovanost nad naší prací. A jak víte, zamilovanost má slepé oči. Tím vás nechceme odrazovat, ale známe to z vlastních zkušeností.
Vysvětlíme si, kde se nejvíc chybuje. Většinou je chyba v tom, že opticky tmavší části obličeje vidíme jako větší. Proto jsme zpočátku říkali, že nic nevyčerňujeme do té doby, než jsme si jisti se správnostmi proporcí. Také si můžeme myslet, což není pravda, že hlavní části hlavy je obličej. Je sice pravda, že je obličej nejcharakterističtější částí hlavy, ovšem i tak zabírá jen její menší část. Můžeme mít oči vysoko, ale v obličeji jsou většinou v polovině výšky hlavy. A neberme to, zda kreslíme profil či ánfas, vždy je to stejné.
Další chybou při profilu je odchýlení od svislice, tedy jak jsou jednotlivé části obličeje horizontálně vzdálené. To jsou hlavně ústa posazená mnohem dál než oči. Jak jsme zdůrazňovali, u obličeje v každém úhlu pohledu platí trochu jiné poměry.
Možná bychom se nyní mohli vrátit úplně na začátek, kdy jsme si psali o kompozici. Některé školy kreslení doporučují si pomáhat pomocnými čarami. Ty se mohou použít kdykoliv, ať kreslíme krajinu či zátiší, samozřejmě to platí i u portrétu.
Jde o to si pomoci všemi prostředky, které máme k dispozici. Pro portrét existují tzv. standardy, tedy vztahy mezi očima, nosem, ústy, ušima a podobně. My si je můžeme vytvořit sami, když se podíváme na model a začneme čarovat tužkou. Vztyčíme ji kolmo vzhůru a bereme zorničku a koutky úst, vnitřní konec obočí a patu nosu atd. Můžeme si těchto vztahů vymyslet desítky, svisle i vodorovně. Pak je zaneseme na výkres a zjistíme třeba chyby, kterých jsme se dopustili.
Než zakončíme tuto kapitolu, chtěli bychom připomenout, že důležitý je výsledek, cesta k němu již není tak důležitá. Takže se nebojme kreslit a kopírovat výslednici třeba přiložením papíru na okna. Určitě to je lepší, než kreslit podle studených fotografií.
