Historie lidstva je navždy spojená s koněm, zejména v Euroasii. A je příjemné, že se kůň, i když to s ním po roce 1989 vypadalo bledě, pase na pastvinách v poměrně velkém množství. Na začátek je nutno předeslat, že kresba koně může být pro někoho mnohem obtížnější než kresba člověka. Toho totiž máme většinou každý mnohem více „okoukaný“ a většinou malujeme člověka oděného, což je snazší.
Kolikrát začínat?
V případě koně bychom mohli doporučit kreslit zpočátku koně podle fotek. Nejdříve začněte s obrysem a hlavními rysy. Otevřeně řekneme jednu pravdu, největším problémem u koní jsou nohy, všechny čtyři. Věřte, že většina nepovedených kreseb má špatně jejich proporce. Většinou nepovedené nohy připomínají jako po zlomenině, nebo tak, že váhu koně i s jezdcem ani neunesou. Je to obtížné, protože kůň nohy při běhu poměrně dost ohýbá, takže se nám může zdát, že kresba podle fotky je špatná. Takže kreslete obrysy od rána do večera.
Anatomie koně
Anatomie koně je stejně složitá jako u člověka. Proto jenom stručně, a začněme od hlavy.
Charakteristickým znakem koňské hlavy jsou žuchvy, tedy spodní tváře. Následuje spodní a horní pysky, chřípí a nozdry, čelo, oči a kštice. Hlavu korunují oči a za nimi týl.
Krk má nahoře hřeben krku s hřívou, dole je hrdlo a hrdelní brázda.
Přední část hřbetu se nazývá kohoutek nad klouby předních nohou, zadní začíná bedry, křížem, kořenem ocasu a ohonem. Na přední straně stehen či zádě jsou kyčle, tedy slabiny. Zadní nody se skládají ze stehen, kolen, helzením kloubem, zadní holení a šlach (u lidí tzv. Achilovy), dopředu zaloměný spěnkový kloub, spěnka a pod ní korunka a kopyto.
Spodní část těla má klasicky břicho a hruď.
Přední nohy vycházejí z plece, pak mají loket, předloktí s kaštánkem či ostruha (polštářkovité výrůstky), korpus a koleno, holeň a šlachy a pak již zakončení stejné jako o zadních nohou.
Základem koně je ale jeho kostra, zkuste si podle předloh ji několikrát nakreslit. Snadněji se budou pak kreslit svaly, protože ty někde začínají a někde končí, a v tom je určitá zákonitost. Když ji pochopíme, staneme se malíři koní.
Samozřejmě jsme nechtěli unavovat s teorií, ale je potřeba znát hlavní části koňského těla, abychom si je uvědomovali a správně kreslili.
Druhy koní
Jako nejsou stejní lidé, tak se i u koní dají poznat rozdíly. Na první pohled poznáme koně dostihového od tažného, už podle nohou. Myslíme si, že pokud se nebudete věnovat kresbě koní jako hlavní směr, nezabývejme se názvy jednotlivých druhů a typů. Malujme koně tak, jak ho vidíme, ať je to teplokrevník, plnokrevník a podobně.
Samozřejmě rozlišujeme a poznáváme i velikostní druhy, např. poníky.
Jak začínat s kresbou koní
Když jsme zvládli namalovat koně podle předlohy, vydejme se na pastviny, na dostihy. Sledujme koně, fotografujme, črtejme. Naučme se, co nejméně tahy vystihnou nejen charakter koně, ale i jeho pohyb. Možná zjistíte, že není třeba malovat každou podrobnost. Přitom kresba může mít v sobě energii a pohyb, což nikdy z kresby podle předlohy nedostaneme.
Právě u koní je nádherné zachovat onu lehkost náčrtku i v konečné verzi výkresu. Věřte, že to je nejtěžší na kresbě, a platí to samozřejmě nejen u koní, ale u všeho, co je živé a co se pohybuje.
Postup kresby koní
Kresba koní má stejné zásady jako ostatní náměty. Začněme výběrem námětu, hlavními proporcemi a postupným detailováním a stínováním. Raději než barvě koně se věnujme jeho proporcím, černý kůň by neměl být jen černý flek, ale hra stínů jeho těla a svalů.
Kůň je krásné zvíře, přítel člověka, malujme proto lehce, raději plochami tuhy než špičkou.
Co na závěr?
Jak bylo řečeno, malujme s citem a postupně do celku k detailům. Zvláště u koní v pohybu dejme pozor na nohy a držení hlavy. Koně zná vlastně každý, takže je snadné odhalit chyby. Abychom se jich vyvarovali, nesnažme se jít zbytečně brzy do detailů. Na ty je čas, až nám koně na výkrese budou „běhat“.
